„ZNEŠKODNĚME LIDSTVO,“ krátkou větu jsem si přečetla ještě několikrát. Lahvičku jsem otáčela mezi prsty a snažila se najít ještě nějaký text. Nic dalšího jsem však neviděla.

„Huňáči!“ tak jsem ho nejspíš pojmenovala, „kdes to sebral? To mi asi neřekneš, co? No každopádně si myslím, že tohle bude klíč ke všemu! Někdo vytvořil virus, který se určitě nachází v téhle maličké skleničce. Stačí najít protilék.“ Rozzářila jsem se a můj nový společník začal hopsat a štěkat. Myslila jsem si, že opakuje moji radostnou reakci, ale choval se divně. Nejprve neustále skákal a štěkal, poté přidal vytí a běhání do kolečka. Když dostatečně upoutal moji pozornost, drcnul do lahvičky a vystřelil ke dveřím. Škrábal na ně a chtěl nejspíš ven. Vstala jsem a otevřela mu. Zmizel v noci a mně bodlo u srdce. Proč utekl?

„Huňáči?“ nešťastně jsem zavolala do tmy, ale už byl vidět jenom černý flek. Nemohla jsem nechat otevřeno a nemohla jsem se vydat za ním, protože bych se pokusila o vlastní sebevraždu. Jak jsem tam chvíli stála, za chvíli noční ticho znovu prolomil štěkot. Huňáč se vracel! Černá šmouha se zvětšovala a za chvíli bylo možné rozeznat německého ovčáka. Popadl mě za nohavici a jeho zuby mi div neprokously pyžamové kalhoty.

„Přestaň!“ křičela jsem na něj, ale vůbec mě neposlouchal. Ani jednou nepovolil a neustále mě tahal ven. Jakmile jsem překročila práh, přestal a štěknul do dálky. Bylo mi jasné, že chce, abych ho následovala. Ale proč? Ví, kde to našel a chce mě tam dovést? Ale i kdyby, k čemu by mi to bylo? Musím zajít do „městečka“ a najít vědce nebo alespoň někoho jemu podobného. Rozhodně se musím setkat s někým dospělým a ukázat mu to. Stačí vyrobit protilék. Ale měla by se lahvička dostat do cizích rukou? Co když přežili lidi, co virus vytvořili?