Už dávno jsem se naučila, že se musím spolehnout jen a jen na sebe, a proto jsem ani nečekala, že by mi přišel někdo na pomoc. A kdo taky, že? Vykopla jsem nohu, kterou pevně držely zuby ohavné postavy, která se pod mým úderem trochu zamotala a já získala čas na její zabití. Poté jsem dokončila práci s posledními nepříjemnostmi a začala hledat užitečné věci v jejich cárech oblečení. Většinou se mi nepoštěstí, jako kupříkladu právě teď. Jediné, co jsem našla v jedné kapse, byla krabička od cigaret. Cigarety vždy končily v trávě, protože jsem si nechtěla ničit zdraví, ale dneska jsem se rozhodla, že si je ponechám a strčila jsem krabičku do kapsy ušpiněné růžové mikiny. Zanechala jsem padlé mrtvoly na svém místě a vydala se domů a těšila se do postele. Když jsem zaklapla dveře a odložila sekyru, stál přede mnou německý ovčák. Nadskočila jsem, protože jeho přítomnost byla pro mě zcela nová. Nejspíš se mě také lekl, protože udělal pár kroků vzad.
"Ahoj," pokusila jsem se o konverzaci se psem. Otočil hlavu na stranu a poté na druhou. Zkusila jsem si kleknout a natáhnout ruku. Jo, mohl mi ji teď klidně ukousnout. Jenže pes se zdál být přátelský a vystrašený.
"Neboj," snažím se ho uklidnit a čekám, zda ke mně přijde trochu blíž. Nakonec si opatrně čuchnul k mojí ruce a zase rychle ucouvnul. Huňatý ocas měl stále stažený mezi nohy a v jeho hnědých očích byl vidět strach.
"Víš co, půjdu si lehnout. Vážně si potřebuji odpočinout. Dám ti něco k jídlu, i když netuším, jestli ti to bude chutnat," došla jsem pro poslední rybí konzervy a jednu z nich mu vyndala na talíř. Pes stál na stejném místě, ale bedlivě mě pozoroval.
„Ještě ti natočím vodu a půjdu, dělej si tu co chceš, jo?“ Připadala jsem si zvláštně, dost dlouhou dobu jsem na nikoho nepromluvila a připadalo mi, jako bych se učila znova mluvit. Vodu v misce na cereálie jsem položila vedle rybího pokrmu a odešla jsem do postele. Jakmile jsem se uložila ke spánku, u postele se objevil stín. Pes si sednul na podlahu a pozoroval mě.

„Co chceš?! Jdi pryč!“ Stále na mě čučel. Chtěla jsem ho vzít za obojek, který měl kolem krku, a odvést ho z pokoje, ale bála jsem se, aby na mě nezaútočil. Raději jsem se otočila ke zdi a snažila se usnout. Jenže pes začal kňučet a náhle cinklo něco o podlahu. Rozsvítila jsem baterku, abych se podívala, co se děje. Pes ke mně postrčil čumákem nějakou lahvičku, ve které byla tekutina.

„Co to je?“ Vypadalo to, jako by mi ukazoval, že si to mám vzít do ruky. Opatrným pohybem jsem natáhla ruku k podivnému předmětu a sledovala psí reakci. Dovolil mi malinkou skleněnou lahvičku sebrat a já se na ni mohla podívat zblízka. Nahlas jsem přečetla text: