„Ne, nemůžu jít do tmavé noci!“ Udělal na mě psí oči a bylo rozhodnuto.

„Fajn,“ odsekla jsem a šla jsem se připravit na vlastní sebevraždu. Proč to dělám? Nevěřím lidem, ale kvůli psovi se nechám zabít? V noci jsou zombie mnohem nebezpečnější, protože jsou více aktivní, jsou rychlejší a nejsou vidět. Popadla jsem sekyru, nabila zbraň a přes sebe jsem hodila pletený svetr a podzimní bundu. Pyžamové kalhoty jsem si ponechala a vyrazila do tmy. S baterkou v ruce jsem si svítila na cestu a každý podezřelý stín jsem div nezabila.

Strach… Slovo, které jsem znala moc dobře, i když jsem si to nechtěla nikdy přiznat, ale nyní jsem si ho musela přiznat víc než dost. Srdce mi tlouklo strachy jako blázen. Huňáč šel kus přede mnou, několikrát se ohlédl, zdali ho následuji.

„Kam mě vedeš? Nemůžeme se vrátit?“ špitla jsem, ale pes pouze nastražil uši a našlapoval dál. Náhle se zastavil a zaujmul bojovný postoj. Tmou se rozlehlo jeho vrčení a já křečovitě svírala rukojeť sekyry. Huňáč vystřelil vpřed a pak jsem jen slyšela trhání a brblání nějaké zombie. Když jsem popoběhla, před mým zrakem stál Huňáč s tlamou od krve. Před psem ležela mrtvá zombie s prokousnutým mozkem. Byla mrtvá dřív, než jsem jí vůbec stačila zaregistrovat.

„Páni, ty jsi pašák! Kdopak tě to naučil?“ podrbala jsem ho za ušima a Huňáč radostně štěknul. Pokračovali jsme dál po lesní cestě a celou dobu jsem přemýšlela, odkud ten pes přišel. Někdo ho musel naučit, že zombie zemřou jedině tehdy, když se jim rozdrtí mozek. Ten pes je zabiják zombíků!

Cesta netrvala dlouho a Huňáč se opět zastavil. Tentokrát ale stál jako obyčejný pes. Pravděpodobně nám nehrozilo žádné nebezpečí, ale čekalo tu na mě jiné překvapení. Německý ovčák mě nejspíš zavedl na místo, kam celou dobu měl namířeno.