„Ne, nemůžu jít do tmavé noci!“ Udělal na mě psí oči a bylo
rozhodnuto.
„Fajn,“ odsekla jsem a šla jsem se připravit na vlastní
sebevraždu. Proč to dělám? Nevěřím lidem, ale kvůli psovi se nechám zabít? V noci
jsou zombie mnohem nebezpečnější, protože jsou více aktivní, jsou rychlejší a
nejsou vidět. Popadla jsem sekyru, nabila zbraň a přes sebe jsem hodila pletený
svetr a podzimní bundu. Pyžamové kalhoty jsem si ponechala a vyrazila do tmy. S baterkou
v ruce jsem si svítila na cestu a každý podezřelý stín jsem div nezabila.
Strach… Slovo, které jsem znala moc dobře, i když jsem si to
nechtěla nikdy přiznat, ale nyní jsem si ho musela přiznat víc než dost. Srdce
mi tlouklo strachy jako blázen. Huňáč šel kus přede mnou, několikrát se ohlédl,
zdali ho následuji.
„Kam mě vedeš? Nemůžeme se vrátit?“ špitla jsem, ale pes
pouze nastražil uši a našlapoval dál. Náhle se zastavil a zaujmul bojovný
postoj. Tmou se rozlehlo jeho vrčení a já křečovitě svírala rukojeť sekyry. Huňáč
vystřelil vpřed a pak jsem jen slyšela trhání a brblání nějaké zombie. Když
jsem popoběhla, před mým zrakem stál Huňáč s tlamou od krve. Před psem
ležela mrtvá zombie s prokousnutým mozkem. Byla mrtvá dřív, než jsem jí
vůbec stačila zaregistrovat.
„Páni, ty jsi pašák! Kdopak tě to naučil?“ podrbala jsem ho
za ušima a Huňáč radostně štěknul. Pokračovali jsme dál po lesní cestě a celou
dobu jsem přemýšlela, odkud ten pes přišel. Někdo ho musel naučit, že zombie zemřou
jedině tehdy, když se jim rozdrtí mozek. Ten pes je zabiják zombíků!
Cesta netrvala dlouho a Huňáč se opět zastavil. Tentokrát
ale stál jako obyčejný pes. Pravděpodobně nám nehrozilo žádné nebezpečí, ale
čekalo tu na mě jiné překvapení. Německý ovčák mě nejspíš zavedl na místo, kam celou
dobu měl namířeno.
Je tam chatka s rozsvíceným světlem
Je tam opuštěná chatka
Na zemi leží zraněný muž
Na zemi je krabice plná lahviček, kterou mi přinesl