Žádná dlaň, žádná ruka. Byl to hák! Zkusila ohnout paži. Povedlo se, ale s hákem nic nezmohla. Tu část vůbec necítila.

„Robine, sakra!“ ozvalo se tlumeně z jiné místnosti a Adéla sebou trhla. Dveře se rozletěly a k nic netušící dívčině se rozeběhl velký bernardýn, který začal na Adélu skákat radostí, že ji vidí. Ale ona toho psa spatřila poprvé.

„Co jsi zač?“ chtěla ho podrbat za ušima, ale pak si uvědomila, že musí na pohlazení použít druhou ruku bez háku. Pes mlátil ocasem do všech stran a Adélu div nepovalil zpátky do postele. Jeho tlapy byly opravdu obrovské.

„Ty mě snad znáš?“ uculila se na psisko, které bylo v tranzu. A pak se ve dveřích objevil muž. Adéla instinktivně přes sebe hodila deku, aby zakryla své nahé tělo. Poté si mladíka prohlédla od hlavy k patě. Nejprve ji upoutaly velké zelené oči. Poté si všimla krátce střižených blonďatých vlasů, velkých svalů a kostkované košile s krátkým rukávem zastrčené v černých kalhotách s páskem.

„Promiň, El. Vyřítil se sem strašně rychle, někdy ho fakt nechápu. Jako by tě neviděl věčnost. Mimochodem, musíš si koupit novou rukavici. Celou jí rozcupoval na kousky,“ pokrčil rameny a snažil se velkého psa chytit za obojek a vyvést z pokoje. Adéla se snažila vstřebat nynější situaci. Proč ji oslovil El? Pes ji možná neviděl věčnost? Mladík ji nejspíš znal, ale ona jeho nikoliv. Když se záhadnému muži povedlo psa odvést, zavřel dveře a usmál se na Adélu: „Tak šup, pojďme už!“ Otočil se k šatní skříni a začal se přehrabovat v oblečení. V dívčím oblečení. Adéla koutkem oka zahlédla, že tam visí několik šatů, na které si moc nepotrpí. Jestli doma někdy měla šaty nebo sukni, tak to bylo spíše omylem.

„Co třeba tyhle, lásko?“ Ve vzduchu přiložil třpytivé tyrkysové šaty na Adélu a zkoumal, zda jí budou slušet. Jenže Adélu udivilo spíš jeho oslovení. Lásko?

„Promiň, ale asi si mě s někým pleteš. Vůbec tě neznám a vůbec nevím, kde jsem. A potřebuji se dostat domů,“ postavila se a s dekou ovinutou kolem sebe vykoukla z okna. Její nový příbytek se snad nacházel ve věži! Všude kolem byly stromy a zem s trávou se zdály být vzdálené několik tisíc kilometrů. Zatočila se jí hlava a během vteřiny se sklátila na studenou kamennou podlahu. Její nový přítel byl v mžiku u ní a chlácholil ji.

„Elizabeth! Víš přece, že máš závratě! Nesmíš koukat z okna!“ zdál se být rozzlobený, ale pokoušel se ji postavit na nohy.

„Nejsem žádná Elizabeth! Jmenuji se Adéla! A potřebuji se dostat do práce nebo mě šéf vyhodí!“

„Kolikrát jsem ti říkal, že s těmi řečmi mě už víckrát nemáš otravovat?!“ jeho hlas zaburácel po celém pokoji.

„Dělej, nandej si je a vyrážíme! A Robina tu nechám a nedám mu nažrat. Tvůj miláček možná chcípne hlady, ale můžeš si za to sama!“ Hodil po ní přepychové šaty s rukávky a vyšel z pokoje. Dveře práskly.

„Co teď? Musím pryč!“ pomyslila si Adéla a snažila se něco vymyslet.