Adéla se narodila ve městě, ve kterém vyrůstala svých 26 let. A nyní ji napadla jediná možnost, jak se odsud nepozorovaně dostat pryč. Vzpomněla si na různé pohádky a potřebovala nějaké lano nebo velmi dlouhé prostěradlo. Když se však chtěla podívat z věže a zjistit, jak moc vysoko je, ihned se jí zamotala hlava.

Adéla nikdy neměla závratě, ba naopak! Letěla jsem i balónem a užívala jsem si to! Snažila se přesvědčit a větu zopakovala aspoň pětkrát. Pak opatrně vykoukla z okýnka a shlédla dolů. Čekala závrať, ale nic takového se nedostavilo. Zaradovala se a přemýšlela, co může udělat. Nejprve na sebe hodila své oblečení, ve kterém včera byla na… Kde jsem byla?! Nemohla si na včerejší večer vůbec vzpomenout. Ale neměla čas nad tím dumat. Rychle se oblékla do trička a kraťasů a nazula tenisky. Z postele vzala prostěradlo, které zarolovala a spustila ho z okna. Jeho délka však byla žalostně krátká a nic jiného v pokoji nenašla.

„Už jsi hotová?!“ ozvalo se tlumeně a Adéla zahulákala, že ještě chvilku. Neměla čas řešit prostěradlo, musela si prostě začít hrát na horolezkyni. Obuv měla dobrou, už stačí najít jenom záchytné body. Když se teď podívala z okna dolů, udělalo se jí trochu špatně. Ne z důvodu závratě, nýbrž z nebezpečí, které jí čeká. Ještě zvažovala útěk z pokoje jako normální člověk, ale pak se podívala na svůj hák a došlo jí, že má vlastně výhodu. Vylezla z okna a našla římsu, po které se začala posunovat. Na horolezecké stěně se ocitla asi jen dvakrát v životě a teď toho litovala. Ale snažila se ze všech sil, hledala každou skulinku, kde by se mohla zachytit. Zeď byla naštěstí kamenitá a kameny připomínaly úchyty jako na stěně. Nebylo to zas o tolik jiné, jen není ničím jištěná. Pomalu slézala o patra, níž a níž. Když už byla kousek nad zemí, noha jí uklouzla a letěla dolů. Její instinkt ji však zachránil. Snažila se něčeho zachytit a hák ji to jednoduše umožnil. Jakmile natáhla ruku ke stěně, hák se zaryl a držel. Visela na něm a zdálo se, že jí bezbolestně udrží ještě dlouhou dobu. Pousmála se a snažila se nohama najít díru na stoupnutí. Když opět získala veškerou rovnováhu, pokračovala směrem dolů. Chyběl už jenom kousíček. Potom seskočila a stála na pevné zemi.

„Hej! Stůj!“ křičela na ní maličká hlava z okýnka věže a Adéla nezaváhala ani vteřinu a dala se do běhu. Utíkala, co jí nohy stačily. Dostala se do hustého lesa, který pokrývala tma, i když svítilo jasné slunce.

Aspoň mě tu nenajde, ale já se musím dostat zpátky do mého světa. Tohle není můj život! Zanaříkala si a dala se do pláče.

„Neplač!“

„My ti ukážeme cestu.“ Slyšela vysoké hlásky, které se ozývaly ze všech stran. Nikoho však neviděla. Mluvily k ní snad rostliny nebo zvířata? Nebo má halucinace?