Je středa uprostřed června. Krásný den jako každý jiný. Posledních několik dní bylo vážně nádherně. Pořád svítilo slunce, jen občas se nebem mihly nějaké mraky a přitom ani nebylo nějaké hrozné horko, že by se to nedalo vydržet. Ráno jsem vstal, stejně jako v každý jiný den, a také jsem si myslel, že tento den nebude výjimečný...

Otevřel jsem dopis, který byl ve schránce. V dopise mě někdo obviňoval, že jsem se měl zúčastnit jakési oslavy. To by nebylo tak závažné obvinění, ale dále jsem prý měl ukrást lžičky, které jsou cenným rodinným dědictvím, a zakopat je u sebe na zahradě. Doslova tam bylo psáno:

„Ty zloději! Moc dobře vím, že jsi to byl ty! Mrzí mě, že v téhle době existují lidé, kteří jsou schopní na oslavě, která je pořádána v dobré vůli, ukradnout rodinné dědictví - mé stříbrné lžičky. Naštěstí se ke mně doneslo, že jsi to byl ty a že jsi ukryl mé lžičky na zahradě. Proto Tě zatím slušně prosím o jejich navrácení spolu s omluvou. V nejhorším případě jsem ochotná to řešit klidně i přes policii.

Dej si na mě pozor!“