Helsinky, prosinec 1899

Mika jako bílý blesk proletěl vzduchem a dopadl na střechu posledního vagónu vlaku na trati Helsinky - Petrohrad. Kdyby na mostě, ze kterého právě skočil, třeba jenom maličko zaváhal, s vlakem by se těsně minul a celá jeho mise by skončila neúspěchem. Nebyla to první mise, na kterou ho jeho mentor vyslal, to ne, ovšem byla první, kde se musel spolehnout pouze sám na sebe a své schopnosti. Většinou s ním mistr Heimo Latvala posílal některého ze zkušenějších zabijáků, nejčastěji Aleksiho, ale ten teď plnil pro řád nějaký úkol ve Švédském Odense. Kromě toho si mistr byl jistý, že už je natolik schopný a dokáže si poradit sám. Mika si tím jistý nebyl, ale dělal všechno pro to, aby mu pochyby o sobě samém nezatemnily mysl. Měl cíl a ten hodlal splnit za každou cenu. Skrčený jako kočka teď byl na střeše vlaku, ve kterém se nacházel jeho cíl, Alvi Peltola, bankovní úředník, ale také agent pracující pro templáře.
Mika znal Peltolu z dob studia, kdy se jejich cesty několikrát zkřížily. Dnes tomu bude naposledy. 

Mikovi bylo jasné, že svůj cíl určitě najde ve voze první třídy, který byl zařazen téměř na začátku vlaku. Nabízela se možnost tam přeběhnout po střechách vagónů, ale to Miika okamžitě vyloučil. Zvedal se silný vítr a schylovalo se k bouři, navíc střechy vagonů byly tak namrzlé, že radši nechtěl riskovat, že by mu mohla uklouznout noha. Musel se na začátek vlaku dostat vnitřkem. Opatrně se přiblížil k okraji střechy a ladně se spustil na plošinu na samém konci vagonu. Vzal za kliku u dveří jen aby zjistil, že jsou zamčené. Mohl by vypáčit zámek svou skrytou čepelí na předloktí, nebo by prostě mohl rozbít okýnko a odemknout si zevnitř.